Mezigenerační solidarita jenom o Vánocích?

Na sklonku letošního října proběhla v Senátu konference věnovaná mezigenerační solidaritě. Toto téma je dnes často zmiňováno v souvislosti se stárnutím obyvatelstva a potřebnou důchodovou reformou. Konference iniciovaná senátním Výborem pro zdravotnictví a sociální politiku sledovala téma v širším kontextu z pohledu politického, právního, sociologického a psychologicko-zdravotnického, a už proto si zaslouží pozornost.

Mezigenerační solidaritu jako významný prvek řešení nároků, které před jednotlivce, rodiny i společnost klade rostoucí průměrný věk spolu se stárnutím populace, podtrhuje i Zelená kniha eurokomisaře Vladimíra Špidly (Nová mezigenerační solidarita jako odpověď na demografické změny). Sociologické výzkumy, které dlouhodobě sledují mezigenerační solidaritu mezi stárnoucími rodiči a jejich potomky, poukazují na ústup přirozených vzájemných vazeb s rostoucí životní úrovní a nezávislostí generací dětí. Fakticky mezigenerační solidarita v bohatých společnostech slábne a nepochybně se bude vytrácet i nadále, nebudeme-li ji vnímat v širším kontextu.

Má-li mezigenerační solidarita účinně podporovat komunikaci mezi odlišnými sociálními vrstvami, posilovat udržitelný chod života společnosti i čelit nepříznivým souvislostem stárnutí Evropy a navíc působit preventivně před sociálním vyloučením, není možné ji chápat zúženě jen jako řešení problémů stáří.

Je třeba – podle řečníků na senátní konferenci – vidět mezigenerační solidaritu jako plod péče o rodinu, péče o zdravé, resp. uzdravující vztahy v rodinném společenství v širším slova smyslu. Vystoupení jednotlivých řečníků ukázala, že účinné změny nelze očekávat v první řadě od zavádění nových opatření na podporu mezigenerační solidarity, ale od změn v chápání hodnot, jejichž uchovávání a rozvoj se daří právě v rodinném společenství.

Není cílem tohoto textu parafrázovat celou konferenci, ale je účelné vyzdvihnout několik témat:

1. Především téma zhodnocení přínosu té lidské práce, která sice neprochází trhem práce, ale přesto díky ní vzniká jak lidský kapitál, tedy výchovou formovaná lidská osobnost, tak je i díky ní umožněna péče o závislé členy rodiny a zároveň formace charakteru těch, kdo se na tom podílejí.

2. Z dostupných ukazatelů jednoznačně vyplývá, že institucionální péče o nesoběstačné členy rodiny je ekonomicky nákladnější, ale hlavně představuje mnohem větší zásah do kvality života (seniora i juniora). Navíc péče v domácím prostředí, zprostředkovaná rodinnými příslušníky, má velkou etickou hodnotu, protože je výrazem a nositelem vztahu, tvůrcem klimatu přijetí a akceptace, což je zpráva pro každého člena rodiny velmi důležitá. Možnost zůstat v domácím prostředí významně zvyšuje kvalitu života člověka bez ohledu na míru jeho soběstačnosti. Podpora pečujících rodin a uznání jejich péče jako nejen sociální, ale i ekonomické kvality je nutnou podmínkou k vytvoření takového ekonomického a společenského prostředí, ve kterém by mohly pečující rodiny obstát ve své úloze.

3. Psychologický pohled v této souvislosti akcentuje rodinu jako místo, kde se člověk učí navazovat a rozvíjet sociální vztahy. V rodině vznikají vztahy vrozené (s biologickými rodiči) a získané. Každý z těchto vztahů má svoje specifika, jiným způsobem se udržuje, vzniká a zaniká za jiných podmínek. Současná změna rodinných struktur, kdy klesá počet úplných rodin, zásadním způsobem ovlivňuje i očekávání od vztahů, která si jedinec následně vytváří.

Jedinec v procesu svého zrání volí mezi hodnotami nabízenými okolím a mezi těmi, jejichž význam zakusil ve vlastním rodinném prostředí. Sociologové podtrhují, že hodnoty přijaté v rodině mají tendenci k vysoké rezistenci vůči novým nabídkám hodnot. I když je socializační proces uskutečňován po celý život, v počátečním období si člověk jako subjekt postupně vytváří hodnoty, které ho spoludefinují jako svébytnou osobnost. (Navzdory společenským změnám v devadesátých letech minulého století se hodnotový systém generace dorůstající ve svobodné společnosti minimálně přizpůsobuje změně společenských poměrů, spíše se odvozuje od předchozí generace.)

4. Výzkumy ohledně vnímání vzájemné podpory v rodinách ukázaly nečekaně velké rozdíly ve vnímání očekávání a potřeb druhých mezi rodiči, dětmi a prarodiči. Mimo jiné se tak projevilo, jak nesamozřejmá je pravdivá komunikace i mezi nejbližšími příbuznými. Aktivní naslouchání, porozumění a respekt k odlišným pohledům a další komunikační dovednosti si přitom osvojujeme nejprve „doma“ – v širší rodině.

Hovoříme-li tedy v souvislosti se stárnutím společnosti o potřebě mezigenerační solidarity, mluvíme v konečném důsledku o potřebě docenit rodinné prostředí jako místo, kde zraje lidská osobnost až k poznání, ač to mnohdy hned necítíme, že solidarita s druhými obohacuje především nás samé. Proto je zapotřebí chápat křesťanské pojetí partnerství a rodinných vztahů nikoli jako něco odkazujícího do minulosti, nýbrž jako potvrzení oné ‚dobré zvěsti‘, která poskytuje naději, že znepokojujícím znamením času můžeme nejlépe čelit ve vztazích čerpajících z víry a lásky.

Václav Malý