Citát
Iustitia

 

 
Úvodní strana
Dokumenty lidská práva
Dokumenty sociální otázky
Ostatní dokumenty
Statut
Kontakt
Dokumenty sesterských organizací
Centrum pro sociální učení
Spolupracovníci
Informace
 

Jak to vidí host biskup Václav Malý

Rozhovor s biskupem Václavem Malým o adventu, chudobě a jeho cestách solidarity.

Vladimír KROC, moderátor: Povězte, jak prožíváte advent?

Václav MALÝ, biskup: Tak já se snažím prožívat advent opravdu v klidu. Bohužel i v církvi se usadil takový zlozvyk, že je hodně předvánočních setkání, každý chce všechno stačit právě o adventu a já nevím, proč pořád jenom před ty Vánoce organizovat různá setkání, sice milá. Vždyť jako je celý rok a, dejme tomu, setkat se s větším kolektivem, setkat se s lidmi, s kterými si rozumím, setkat se někde v podniku, tak to se přece může dít jako i jindy a ne před Vánocemi. A právě i v církvi teď je zvykem, že před Vánocemi to je jedno setkání za druhým. Ale já musím říci, že se tomu vyhýbám. Ne, že bych neměl lidi rád, naopak a opravdu rád vidím a rád si pohovořím s dobrými lidmi, ale právě nechci ztratit ze zřetele smysl toho adventu. To je doba soustředění, doba ztišení a jako když se připravujem na návštěvu hosta, tak také se nezabýváme všelijakými dalšími činnostmi, už se nerozptylujeme, ale na toho hosta čekáme. Snažíme se mít dobrou náladu, připravit pěknou atmosféru, aby ten host se cítil dobře. No a ten advent je přípravou na Vánoce, kdy si připomínáme narození Ježíše. Ale ať už jsme věřící nebo nevěřící, tak myslím, že v tom adventu jsme všichni pozváni k tomu, abychom se tak jako zamysleli nad tím, co já vlastně očekávám, protože advent, to je doba očekávání. Co očekávám sám od sebe, co očekávám od těch druhých, co očekávám v příštích letech, jestli má mé činění a konání smysl, jestli mám v pořádku vztahy vůči druhým. To všechno jsou důležité životní otázky, které si může klást každý z nás. Jestli něco kazím anebo jestli se snažím opravdu vytvářet něco dobrého. Očekávám zvýšení životní úrovně nebo vyřešení sociálních problémů anebo ještě očekávám, abych se stával lepším člověkem, abych se dovedl smířit s tím, s kterým jsem se poškorpil, abych dovedl odpustit tomu, kdo mě třeba jako urazil nebo mi ublížil. To je přece důležité, aby člověk se uměl zastavit. A právě, když člověk jde pořád z akce do akce, ze shánění do shánění, tak v podstatě nemá vůbec čas na sebe. Potom je nervózní, agresivní, vidí spíše ty chyby u těch druhých než u sebe. Tak takto já tedy chápu adventní dobu. Já úmyslně mluvím takto civilně, aby nevznikl nějaký dojem, že adventem lidé jsou nuceni jenom k určitému vidění světa nebo že jsou dokonce nuceni k víře. Samozřejmě ten advent má to podhoubí křesťanské víry, přípravu na příchod Ježíše, Božího syna. Ale ne všichni naši spoluobčané toto vyznávají, ale nicméně si myslím, že ten advent je nabídkou v tomto smyslu pro všechny. Má to být takové jako přibližování k sobě, víte, lépe poznat sám sebe, protože nemůžeme nikdo z nás říci, že už dobře známe sebe. Často člověk je překvapen, jak v určitých okamžicích reaguje a najednou zírá, že je schopen také říct nějaké takové nepěkné slovo nebo se nepěkně zatvářit nebo někoho opravdu se dotknout nějakým gestem a podobně. A zároveň ten advent také nás upomíná na přicházení konce našeho života. Ne, že bychom museli na smrt myslet každý den, nicméně jednou toto naše pozemské putování skončí a samozřejmě my budeme také jaksi vydávat účty ze svého života. Tudíž je to také přibližování se k sobě samému i k tomu konci našeho života. Tudíž nabídka, abychom se snažili ten čas, který je nám dán, a každému je dána jiná délka pozemského putování, abychom ho co nejlépe využili. Tak takto já bych chtěl pozvat i sám sebe, ale i posluchače k tomu, že ten advent nám nabízí obrovské tedy možnosti.

Vladimír KROC, moderátor: Není to právě ten důvod, že odkládáme cestu do svého nitra, protože máme trošku i obavu, co tam můžeme nalézt?

Václav MALÝ, biskup: Právě. Ono to totiž bolí, když se člověk má podívat do svého nitra. Já mluvím ze své zkušenosti. Snažím se zachovávat určité zásady, pohybuju se v určitém prostředí,které už samo tedy navozuje nějaké ideály. Ale zároveň člověk vidí, co má spoustu v sobě nevyjasněných záležitostí i povahových rysů, které by měl tak trošku pilovat, uhlazovat, aby člověk také zjemňoval své svědomí a ono to samozřejmě bolí, protože mnohem snazší je konstatovat okolo sebe všechny ty bolesti a boláky, než se podívat na ty boláky v sobě. A každý něco má v sobě, někdo více, někdo méně, ale není všem dnům konec. Právě máme šanci se toho odvážit. A věřte tomu, je to potom obrovské osvobození, když člověk vidí sebe ne nějakýma růžovýma brýlema, ale realisticky,takový, jaký je.

Vladimír KROC, moderátor: A není to o to těžší ztišit se uprostřed toho hektického davu, bych řekl?

Václav MALÝ, biskup: Je to těžké.

Vladimír KROC, moderátor: Mám pocit, že ten advent spíš takto působí.

Václav MALÝ, biskup: Proto já opravdu minimálně chodím na ta předvánoční setkání a snažím se opravdu, abych do těch Vánoc vešel s jásotem, spokojen v srdci, s takovou radostí a potom tu radost člověk může rozdávat okolo sebe, abych nevstoupil do Vánoc naprosto uštvaný, unavený, upocený a v podstatě bez nálady.

Vladimír KROC, moderátor: Mluvil jste kromě jiného o schopnosti odpouštět těm, kteří nám třeba ukřivdili. Ale pokud je ta křivda opravdu veliká, jaký to smysl, to odpuštění?

Václav MALÝ, biskup: No, především, že se člověk oprostí sám od pocitovosti. A jistěže odpuštění je proces, závisí na obou, na tom, komu má být odpuštěno a na tom, kdo má odpustit. Ten, komu má být odpuštěno, by měl nahlédnout svoji vinu a požádat o odpuštění. To se často neděje. Nicméně člověk se může disponovat, aby odpustil tomu druhému, protože když se člověk pořád bude vracet k těm okamžikům, a vím, o čem mluvím, také s tím potíže, i když je třeba nedávám najevo, tak člověka to pořád jako hlodá, pořád se člověk k tomu vrací a uniká mu spoustu dobrých věcí. Tak v tomto smyslu, bych řekl, že naučit se odpouštět neznamená být naivní, nevidět, neslyšet, právě naopak, ale zároveň vidět taky trochu dál.

Vladimír KROC, moderátor: Říká náš dnešní host pořadu Jak to vidí, biskup Václav Malý. Pomalu končí Evropský rok boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Co podle vás tato akce nebo tento rok přinesl?

Václav MALÝ, biskup: Já myslím, že bychom to měli brát vážně. Bohužel vešlo to povědomí naší společnosti. Řekl bych, že tady trochu zaspaly také sdělovací prostředky, i když se dělo několik akcí, několik informací, možná i konferencí, ale v podstatě to tak nějak přešlo, protože převažuje to téma krize a voleb a podobně. Ale je třeba se k tomu vrátit, že i mezi námi žijí chudí lidé. Samozřejmě chudobu části našeho obyvatelstva nelze srovnávat s chudobou v zemích třetího světa. V Evropě je považován za chudého ten, kdo je členem domácnosti s nižšími příjmy, než tvoří 60 % střední hodnoty v našem státě. Samozřejmě my máme poměrně dost vysokou průměrnou mzdu, ale musíme si uvědomit, že ta výše je určována především těmi,kdo mají abnormálně vysoké platy, že ve skutečnosti takový obyčejný občan, který dělá ne nějaké lukrativní zaměstnání, nedosahuje vůbec na tento průměr. To mě trochu mrzí na našich představitelích, že se o tomto moc jako nemluví. Stále se jako mluví o růstu ekonomiky, mluví se o zvyšování průměrné mzdy, to je jaksi číselně pravda. Ale ve skutečnosti je třeba vidět tu chudší část naší společnosti. A týká se to asi tedy v tomto smyslu 9 % našeho obyvatelstva, to znamená 900 tisíc osob. A to je poměrně už velké číslo a to nelze jenom nad tím mávnout rukou. A tak je dobré se tak jako zamyslet, kdo patří do této skupiny. Takový extrémní případ jsou rodiny bez domova, jimž hrozí odebrání dětí ze sociálních důvodů, ale to není převažující část. Spíše tedy se to týká rodin s více dětmi a také neúplných rodin. Ale zase nejen těchto částí naší společnosti, protože se také jedná o ty, kdy výše jejich mzdy nemůže uspokojit všechny potřeby. Pracovníky ve školství, v sociální sféře, ve zdravotnictví či v nekvalifikovaných profesích průmyslu a služeb. To si musíme také uvědomit, že jo, že to jsou třeba i lidé vzdělaní, kvalifikovaní, a přesto tedy nedosahují té zasloužené odměny, kterou by měli mít. Ale do situace chudoby se dostávají také senioři, osoby s postižením, ti, kdo o ně pečují, nezaměstnaní, lidé opouštějící výchovná zařízení, osoby závislé, bezdomovci, osoby po výkonu trestu odnětí svobody, osoby s nedostatečným vzděláním, migranti, příslušníci etnických menšin, obyvatelé znevýhodněných lokalit. Takže, bychom našli mnoho a mnoho ještě možná dalších podskupin, jichž se ta chudoba dotýká. Proto bych tak chtěl apelovat, abychom si toho tedy více všímali a dívali se okolo sebe, protože jistě, člověk musí se dobře postarat o sebe, ti, kteří mají rodinu, musí se dobře postarat o rodinu, ale také si uvědomit, že mezi námi žijí lidé, jejichž chudoba třeba nekřičí, a přesto si zaslouží nejen pozornosti, ale také pomoci. A pak bych chtěl upozornit na takový jeden jev, na který se zapomíná. Ona není totiž jenom chudoba finanční, ale ona je také chudoba duchovní. To znamená, že také určitá část lidí mezi námi pobývá, která už si ani moc tak jako neklade otázku po smyslu života. A to, myslím, že je jako vážná otázka, protože ty lidé nevidí perspektivu. Ne, že by to třeba byli zoufalci nebo že by projevovali nějak tak absenci smyslu života, že budou agresivní, ale přesto mezi námi jsou. Potom existuje chudoba sociální, to znamená, lidé, kteří jsou obklopeni materiální hojností,ale často žijí osamoceni. Víte, často ti bohatí právě jsou vlastně samotáři. Druzí jim závidí. Oni se stýkají jenom se sobě v tomto smyslu rovnými a jsou izolováni od těch ostatních. Já se přiznám, že těchto lidí lituju. Na jedné straně si můžou dovolit všechno a na druhé straně jsou to vlastně samotáři, kteří pořád mají jenom starost o to, aby je nikdo neobral nebo nezneužil. Pak je také chudoba kulturní a tady bych chtěl zvláště tedy upozornit, protože já navštěvuji výstavy, navštěvuji různé kulturní podniky a já si to jako mohu ještě dovolit. Ale když někdo chce vychovávat děti a třeba vést celou rodinu na představení, no tak to je opravdu tedy finanční zátěž. Chudoba kulturní znamená také život mnohých, který se zplošťuje jenom na naplnění základních potřeb. No a potom je také chudoba těch bohatých, kteří se nedovedou dělit, kteří mají uzavřená srdce.

Vladimír KROC, moderátor: Díval jsem se na průzkum Evropské unie právě na téma chudoba a sociální vyloučení. A čeští senioři oficiálně nespadají mezi chudé, protože průměrný starobní důchod je vyšší než hranice chudoby. Ale tady je vidět, jak právě ta statistika může být zavádějící.

Václav MALÝ, biskup: Právě. Neměli bychom dávat jenom na ta čísla. Jistě, ta jsou důležitá, jsou jistým ukazatelem, ale vidět vždycky tu realitu. Já už to opakuji několikrát. Víte, já se pohybuji v mnohých vrstvách naší společnosti. A když tak jako navštěvuji farnosti nebo jezdím na různé přednášky, tak mluvím s lidmi, takže, mám dost dobrý přehled o sociální situaci v různých teritoriích našeho státu a vidím opravdu, že ti chudí mezi námi žijí. To není taková ta chudoba, která s odpuštěním řve na první pohled. Mnozí ti lidé mají svoji čest a styděli by se, aby si řekli o nějakou pomoc. Ale přesto opravdu, aby vystačili, tak mají co dělat, a to je docela dobré si tedy uvědomit. Potom myslím, že právě to je taková výzva pro nás, abychom se dovedli lépe podívat okolo sebe a abychom tam, kde můžeme dovedli pomoci. A jak? Tak především jistě, že je to otázka také představitelů, politiků, činitelů, kteří jsou zodpovědni za chod našeho státu, to znamená, kteří jsou zodpovědní za vytváření národního bohatství. Tudíž podpora zaměstnanosti, zároveň také vytvořit síť právní pomoci, vytvořit síť rekvalifikace. Ale na co bych zvláště tedy apeloval, je, aby podniky fungovaly sociálně vstřícně. Víte, setkávám se s tím, že, dejme tomu, nějaká továrna nebo nějaký podnik je před krachem a najednou ze dne na den ti lidé jsou propuštěni a nedostanou ani třeba mzdu nebo ji velmi těžko vymáhají. Teď se ocitnou na ulici a teď musejí hledat zaměstnání a třeba je to v místě, kde příliš není příležitostí pro zaměstnání. Tak tady je třeba také určité sociální citlivosti. Chápu třeba tíseň managementu nebo tíseň toho podnikatele, ale na druhé straně pracuje s lidmi a myslím si, že tady chybí trochu také jako etické jednání a etická citlivost, že se zase vidí jenom ten momentální zisk nebo co nejrychleji se dostat z té krize. Tak to je vážný problém, o kterém se tak nemluví. Občas to proběhne někde ve zprávách, ale ono těch případů je poměrně dost. Ale samozřejmě nejenom tedy státní instituce, ale i my občané, občanská společnost bychom měli hledat cesty dárcovství, dobrovolnictví, činnost neziskových organizací. A díky bohu, těch neziskových organizací, které se tímto také zabývají, přece jako přibývá. A to, myslím, že je takový kladný bod součásti naší společnosti, protože tím, že pomáháme, tak také zkvalitňujeme sami sebe. Stáváme se více lidmi, protože bez těch druhých já nemohu žít, ty vazby jsou velmi intenzivní, propojené v mnoha oblastech. Nejsem tady sám, ale jsem tady s těmi druhými. Takže, to není nějaký soucit, ono také záleží na tom, jakým způsobem dávám. Víte, někdy mohu dávat tím, že dám najevo tu svoji suverenity, já na tom mám, no tak dobře, tak ti dám a ono to může toho člověka urazit. Dávat bychom měli s radostí, dávat bychom měli opravdu tak diskrétně a zároveň samozřejmě především při tom dárcovství se necítit, kdoví jsme dobří, ale že je to příležitost, abychom se stávali lepšími lidmi. Tak to bych jenom řekl k té chudobě. Trochu to bylo mimo jako statistiku. Jistěže bych tady mohl vyjmenovat čísla, já to otázku sleduji,ale mně jde o to vystihnout jaksi podstatu tohohle jevu, který bohužel je součástí naší společnosti.

Vladimír KROC, moderátor: Člověk má vždycky šanci najít cestu jak pomáhat potřebným. Anebo prostřednictvím koho. Vy jste mě upozornil na zajímavou organizaci, která se jmenuje SIRIRI a pomáhá ve Středoafrické republice, tuším, kromě jiného. Má jednoduché stránky www.siriri.org. Jak jste se k nim dostal?

Václav MALÝ, biskup: Tak v této organizaci pracují křesťané a některé z nich znám a rád tedy upozorňuju na dobročinnost, na dobré činy některých sdružení, skupin, občanských iniciativ. A právě jednou z nich je tato občanská iniciativa SIRIRI, která pomáhá ve Středoafrické republice. A když jsme mluvili o chudobě, tak jenom ve srovnání s našimi poměry bych zmínil, že Středoafrická republika má 623 tisíc kilometrů čtverečních. Tudíž je to obrovská země a na té velké ploše žije jenom 4,5 milionu lidí. Je to země, kde je 51 % analfabetů, je to země, kde 41 % obyvatel žije v podvýživě, kde 82 % obyvatel jsou opravdu chudí a kde jenom působí 200 lékařů. Je to země, kde z polovičky žijí křesťané, 20 % muslimů a další část tamějšího obyvatelstva jsou příslušníci takzvaných animistických náboženství. Tudíž tato organizace je ve spojení s křesťany ve Středoafrické republice, konkrétně s řádem karmelitánů, který tam tedy působí i v sociální oblasti. Ona podporuje sirotčinec pro 200 sirotků, kde dostávají nejen stravu, ale také jsou vzděláváni, aby mohli případně potom dosáhnout i toho nejvyššího vzdělání. To je úžasná věc, protože tito lidé jinak by byli ztraceni, jinak by se stali třeba zneužívanými nebo dokonce otroky. Zároveň tam zřizují ambulanci, protože je třeba, aby tam přibývalo lékařů. Představte si na 4,5 milionu obyvatel jenom 200 lékařů. Takže, také teď podporují 2 studenty medicíny, aby vystudovali a aby tedy rozšířili řady tamějších lékařů. Ale oni se také zabývají otázkami ekologie, to znamená, že pomáhají a financují výsadbu stromů, protože tam dochází ke kácení lesů a to má nedozírné ekologické důsledky. Mně se líbí právě ta šíře toho záběru, zdravotnictví, vzdělávání i ekologie. Takže, to je jenom je taková kapka v moři, ale já musím jako tyto lidi pochválit právě, že mají na zřeteli také situaci lidí někde daleko od nás. O té Středoafrické republice v podstatě nic nevíme. Já se přiznám, že když jsem se dozvěděl o této organizaci, tak jsem začal honem v atlase hledat tu Středoafrickou republiku a pak jsem si jako leccos o ní tedy přečetl, ale do té doby jsem také toho moc nevěděl. Takže, díky těmto lidem a chtěl bych tak jako povzbudit i další, aby se tak podívali do různých koutů světa, protože opravdu patříme mezi tu bohatší část obyvatel naší zeměkoule.

Vladimír KROC, moderátor: Z jednoho hodně problematického koutu světa jste se před nedávnem vrátil. Vy jste byl navštívit Irák. Co bylo cílem té cesty? Navštívit křesťanské menšiny?

Václav MALÝ, biskup: Já jsem z vlastní iniciativy navštívil Irák, abych tam povzbudil křesťany. Já si nemyslím, že by se kdoví změnilo po mé návštěvě, ale pokládám za slušnost ukázat takovou lidskou solidaritu s těmi,kdo žijí v tísni. Mluvil jsem také s muslimy, to by bylo na dlouhé povídání. Ale tam je vážná situace, že v poslední době se ty atentáty islamistů soustředili právě na křesťany. A křesťané jsou vyháněni z jihu a středu Bagdádu na sever do Kurdistánu. V 70. letech křesťané byli vytlačováni v rámci takzvané arabizace a kurdského povstání ze severu na jih a nyní tedy po 40 letech zase jsou vytlačováni z jihu na sever. Takže, to je nepříznivá situace a je důležité, aby křesťané zůstali v Iráku. Ne z nějakých ideologických důvodů. Já si vážím každého dobrého muslima, který má otevřené srdce, aby bylo jasno. Ale bylo by to ochuzení tamní kultury a především by to ochuzení o některé důležité momenty, které potřebuje dobře fungující společnost. Především nenásilí, protože násilím se nic neřeší. A bohužel tam ten islamismus nabývá na síle. Tím nechci říci, že všichni imámové tamější, že většina šíitů i sunnitů jsou na straně těch atentátníků, nicméně ta agrese tam roste. A právě vnášet myšlenku nenásilí, myšlenku dialogu s těmi, i s kterými nesouhlasím, to je velmi důležité. Zároveň my jsme před chvílí mluvili o odpuštění a to je jaksi v podstatě křesťanství. Ne vždycky se to daří, ale vůbec jaksi prosazovat tuto myšlenku odpuštění. I když dojde k násilí, tak přesto člověk může tedy reagovat jinak než jenom ne silou. Zároveň myšlenka rovnosti mužů a žen, to je v tamějším prostředí jako velmi důležité. A potom taková ta zásadní myšlenka, ke které jsme dospěli my v Evropě a vůbec v té oblasti, kterou velmi poznamenala křesťansko-židovská tradice, odluka náboženství od státu, že nemohu vnucovat svoji víru pomocí tedy státních zákonů těm druhým, ale že je třeba opravdu respektovat svobodu svědomí. A to všechno prezentují ti křesťané. Neříkám, že jsou bezvadní, jsou to lidé také slabí, křehcí jako my všichni, ale toto jaksi prezentují a z tohoto důvodu vidím, že jejich exodus, ke kterému bohužel dochází a docela masově, že by bylo obrovskou škodou pro Irák a vůbec pro celý prostor Středního východu. Tak já jsem tam navštívil asi 15 farností, navštívil jsem tam biskupství, navštívil jsem tam rodiny, ale navštívil jsem také i muslimy. Takže, trošičku jsem získal obrázek, co se tam jako děje. A ta situace opravdu teď je složitá, protože to soužití není tedy vůbec snadné a bohužel ta invaze Američanů a Britů v roce 2003 se minula tedy úspěchem. Těch křesťanů tam bylo před příchodem Američanů a Britů v roce 2003 asi milion, dneska jich je tam sotva 300 tisíc. A mluvil jsem tam právě s některými rodinami, které chtějí právě z důvodu nebezpečí života emigrovat.

Vladimír KROC, moderátor: Máme poslední dvě minuty našeho povídání. Stihneme alespoň něco málo z kultury, jak je vaším dobrým zvykem vždycky před rozloučením?

Václav MALÝ, biskup: Ano, viděl jsem představení Černé panny v Divadle komedie. To je o muslimských ženách, jejichž nitro je ukázáno trošku z jiného úhlu. Jsou to ženy, které mají také starosti, mají vztahové starosti. Jenom bych tak chtěl upozornit, že by se nemuselo používat velmi tvrdého jazyka, kdy člověk jaksi nad některými výrazy se děsí. Já myslím, když jako je to na jevišti, je to veřejný projev, že ta syrovost se může vyjádřit i normálními slovy a nemusí se používat vulgarit. Ale jinak to je velmi zajímavé představení. Pak jsem viděl zajímavé představení Jihočeského divadla v Českých Budějovicích Vajgl. Je to o procesech 50. let a chci pochválit ty mladé autory, nějakého pana Jirku a paní Balcerovou, že se chopili tedy tohoto tématu. A bylo to tedy v rámci Podzimního českého divadla. Tento festival se vždycky koná během podzimu a během jara. Pak jsem viděl výstavu Play, kterou organizuje Petr Nikl v Galerii Mánes v Praze. Je to taková interaktivní výstava. A tam jsem si přišel na své, jednak když člověk viděl okolo sebe ty děti, jak si tam hrajou s různými nástroji, jak tam skládají různé skládačky, jak tam člověk opravdu může zaměstnat všechny smysl, tak jsem si tam hrál jako malý kluk. Takže, tuto výstavu doporučuji nejen dětem, ale také dospělým. Pak jsem ještě slyšel oratorium Jana Hanuše, vynikajícího českého skladatele bohužel, který už také opustil naše řady, Matka chudých. Je to oratorium o Anežce České a znovu jsem si uvědomil, jak je to krásná hudba. Takže, to byly opravdu všecko pěkné zážitky.

Vladimír KROC, moderátor: Tak to vidí biskup Václav Malý. Já vám moc děkuji za váš čas a přeji klidný advent, úspěšný vstup do nového roku a doufejme, že se opět setkáme v pořadu Jak to vidí. Na shledanou.

Václav MALÝ, biskup: Rád zase přijdu. Na shledanou a přeju lidem opravdu klidnou adventní dobu a opravdu radostné Vánoce.

ČRo

 

 

English German

Infoservis
20.4.2017
Václav Malý: Ekonomické zájmy v Číně nemohou převažovat nad humanismem
31.3.2017
Prezidenti COMECE a CEC společně diskutovali s prezidentem Junckerem budoucnost společné Evropy
10.3.2017
Václav Malý: Eutanazii neschvaluji! Jsem pro uchování života až do poslední chvíle
9.2.2017
Obchod s chudobou je nemravný, zastal se Ústavní soud ženy, kterou nevýhodná půjčka připravila o byt
20.1.2017
Signatáři Charty 77 píší premiérovi: Zasaďte se o propuštění čínského politického vězně